Chleba - droga moderní doby
Chleba: Největší droga moderní doby?
Cukrovka, srdeční choroby i akné. "Plastová" pšenice nám ničí zdraví. Americký lékař: zhubnout snadno a rychle znamená nejíst to, čemu mechanicky stále ještě říkáme chléb.
Erika Magdalena Peprná vysvětluje, že dnešní pšenice je na hony vzdálená obilovině, kterou takto právem nazývaly ještě naše babičky a přidává jeden praktický pokus a návrh nové léčby.
Nedávné lékařské a vědecké výzkumy odhalily, že drtivé procento populace je závislé na opiátům podobné droze. Tato droga způsobuje nejen epidemii nadváhy a civilizačních onemocnění typu cukrovky, dráždivého tračníku, artritidy nebo kožních onemocnění včetně akné, ale mimo jiné zhoršuje symptomy autismu, poruchy pozornosti ADHD nebo schizofrenie.
Ukázka z nového sci-fi románu? Bohužel realita všedního dne. A co to tedy je za magickou, záhadnou drogu? Docela obyčejný chleba.
Neuvěřitelná uzdravení. Zní to fantasmagoricky. Máme-li věřit desítkám a stovkám pacientů, které léčí americký kardiolog William Davis, stojí za řadou onemocnění, které decimují západní populaci, i za epidemií obezity, náš každodenní chleba - přesněji řečeno pšenice, jež je jeho hlavní součástí. A nejen podle nich. “Bezpšeničáři” jsou už i v Čechách. Shodně popisují, že po vysazení “chlebové drogy” se jim zlepšily příznaky chorob, kterými trpěli (a často také ty, které vůbec zlepšit nehodlali), a stačí, dají-li si kousek chleba, opět prožívají často docela šílené stavy.
Sám Davis v knize Život bez pšenice říká, že po požití “bio” chleba, který si sám upekl, ovšem z běžné pšenice, trpěl třicet šest hodin křečemi v břiše, poruchami soustředění a únavou. Je na pšenici poměrně citlivý - to sám přiznává. Jenže řada jeho pacientů také. Nejde přitom o alergii na lepek, ale specificky o neschopnost strávit pšenici. Davis tvrdí, že se s ní potýká drtivá většina z nás. Jak ostatně jinak vysvětlit neuvěřitelné úspěchy, kterých dosáhl pouhou úpravou jídelníčku? Diabetici se mu po měsíci vracejí jako “ne-diabetici”, jak říká. Lidé běžně shodí dvacet až třicet kilo. Přestanou plešatět. Vyléčí si artritidu, zlepší soustředění. Nemluvě o kardiovaskulárních onemocněních. Nebo o akné, trápícím čím dál větší množství dospívajících.
Případ plešatého pekaře
Jeden z Davisových pacientů vlastnil pekárnu. Možnosti vzdát se pečiva se zuřivě bránil celé dva roky, ačkoli měl srdeční onemocnění a cukrovku. Ta je, mimochodem (nejen podle Dr.Davise), z velké části způsobená právě konzumací pečiva - pšeničné produkty mají mnohem větší glykemický index, tedy jsou horší pro diabetiky i pro naši slinivku, než samotný cukr.
Ale zpět k “odbojnému pekaři” - ten tvrdil, vcelku logicky, že “přece musí jíst, co sám peče”. Ke změně názoru ho přimělo až další onemocnění, při němž mu začaly vypadávat v chuchvalcích vlasy. A plešatost, jak Dr. Davis tvrdí, patří spolu se zažívacími, kloubními a kožními potížemi mezi typické symptomy “pšeničného postižení”. Plešatý pekař se nakonec podvolil a pšenici “vysadil” z jídelníčku. Uzdravil se kompletně. Nejen, že mu během několika měsíců dorostly vlasy - začal být prostě zdráv.
Už slyším ty pochybnosti. Přece: “Chléb náš vezdejší dej nám dnes!” A co židovský svátek nekvašených chlebů - na nějž se odehrály první křesťanské Velikonoce? Pšeničný chleba se jí tisíce let, máme-li věřit oficiální historii, je to někde pod desítku tisíc roků. Jak je možné, že dřív “pšeničné nemoci” populaci nedecimovaly? Aneb, jak pravil můj manžel: “Já si svoji šumavu vzít nenechám!”
Chleba je můj crack!
Dr. Davis by mu nejspíš řekl, že z něj mluví závislost. A protože je lékař (mimochodem docela “mainstreamový”), nemluví rozhodně jen na základě osobního dojmu. Odvolává se mimo jiné na výzkum dr. Christine Ziourdové z amerického National Institute of Health. V průběhu laboratorního pokusu byly krysám do těla vpraveny látky, které vznikají štěpením chleba žaludečními pepsiny. Látky - které Ziourdové tým nazval “exorfiny” - jsou sloučeniny podobné droze morfinu. Jak zjistili vědci, váží se v mozku na stejné receptory jako opiáty. Také je lze podobně jako opiáty blokovat chemickou látkou zvanou naxolon. “Absťák” heroinový i chuť na pizzu tedy “upravuje” stejný chemický “oblbovák”. Což není jistě náhoda. Jedna pacientka se prý Davisovi přiznala: “Chleba je můj crack!”
Takže jsme - mnozí - prostě na chlebu závislí. Je ostatně fakt, že řada lidí, kteří zkusili “bezpšeničnou” dietu, popisuje mírné či horší abstinenční příznaky, dosti podobné jakékoli odvykací kúře: od špatného soustředění až k těžké únavě, podrážděnosti a depresi.
Chleba a deprese? A co rovnou schizofrenie? Nechvalně proslulý pokus se schizofrenickými pacienty ve Filadelfii (který se odehrál ještě v dobách, kdy se na pokusných osobách mohly veřejně provádět testy bez jejich svolení) prokázal, že symptomy schizofrenické duševní poruchy se výrazně zlepší, pokud pacienti nejedí (pšeničný) lepek. Totéž by se dalo 
říci o poruchách, jako je autismus.
Dnešní chleba je podvod
Plete se tedy Bible? Ani omylem. Důležité je říci, že v časech, kdy byla lidstvu dána modlitba Otčenáše, rovnice chleba = problém neplatila. Naše “pšeničná mánie” je výsledkem jiné věci:
Chleba, který jíme posledních pár desítek let, totiž vůbec není chleba. Je to podvod. Důsledek téměř (či možná zcela) “konspiračního” pokusu zvýšit výnosy a snížit pěstitelská rizika přírodě navzdory - zato byznysu vhod.
Je otázka, zda byl původně tento záměr “zlý”. Tedy aspoň ten oficiální. Křížení a šlechtění pšenice probíhá od roku 1943 hlavně v Mexiku pod hlavičkou Mezinárodního centra pro zlepšování pšenice a kukuřice (International Maize and Wheat Improvement Centre, IMWIC), mimochodem finančně napojeného na (zlo)pověstnou Rockefellerovu nadaci.
Původním cílem bylo zvýšení výnosů a “odstranění hladu” - hlavně v Číně a zemích třetího světa. Nejslavnější tvář “pšeničného tažení”, dr. Norman Borlaug, zvaný “otec zelené revoluce” (sic!) dostal za své šlechtitelské úspěchy Prezidentskou medaili svobody, kongresovou Zlatou medaili a v roce 1970 dokonce Nobelovu cenu za mír.
Ne, že by výsledky - alespoň na jednu stranu - nebyly ohromující. Čínským farmářům se podařilo mezi lety 1961 a 1999 zvýšit výnosy pšenice osmkrát. Zda jde skutečně jen o výsledek nové plodiny, pro nedostatek lepších názvů stále zvané pšenice, je otázka. Rozhodně jsme o tom přesvědčováni. Jenže věc má svůj háček.
Opice a pečivo
Během let se podařilo “revolucionářům” vytvořit desítky tisíc různých odrůd pšenice a pozměnit genetickou strukturu plodiny tak, že s původní pšenicí nemá už téměř nic společného: Davis tvrdí, že jde o mnohem méně než 99% genů a nabízí srovnání člověka a šimpanze, kteří mají společných právě oněch 99% genomu. Nebo, dámy prominou, muže a ženy: když se to vezme do důsledků, rozdíl v jediném chromozomu (X a Y) koneckonců zapříčinil všechny katastrofy, nedorozumění i tragédie v dějinách, počínaje biblickým jablkem...
A pšenice nová a stará mají rozdílů v genech exponenciálně více.
Dnešní pšenice je "plastová"
U podobných bonmotických příměrů však Davisovo zkoumání nekončí. Cituje například výsledky výzkumů, které prokázaly, že pšeničný hybrid po jediném křížení obsahuje proteiny, které jsou sice z “pěkných” 95% shodné s mateřskými rostlinami, celých 5% proteinů je však naprosto nových. Nikdo netuší, co ony “nové” proteiny dělají s lidským tělem. A podobné křížení neproběhlo jednou, proběhly jich skutečně a doslova desetitisíce.
“Nová pšenice” proto nejenže obsahuje látky, jejichž význam pro lidské zdraví tak nějak nikdy nikdo nezkoumal (pšenice je prostě pšenice, říkají si zemědělci a myšlence klinických testů své “superplodiny” se hlasitě smějí). Kromě toho je v podstatě absolutně “umělá” v tom smyslu, že je neschopná přežít bez zásahů a podpory člověka. Mezi hybridizacemi totiž zastávají čelné místo i ty, které ji geneticky přizpůsobily odolnosti vůči všemožným plísním, hnojivům, ale také herbicidům, na něž je tak navyklá, že bez nich už nemůže být. A to se samozřejmě extrémně hodí “BigAg” - velkým agrochemickým koncernům, v čele s Monsantem a spol...
Mimo jiné proto jsou dnes pšeničné klasy výrazně kratší, takže se básníkovy “velké, širé rodné lány” změnily spíš v ježatá strniska plná trpaslíků. Třicet až šedesát centimetrů velcí pšeniční zakrslíci lépe snášejí hnojení a dříve dozrávají, což je pro zemědělce jistě výhodné - jenže nikdo netuší, co trpasličí pšenice a její značně neotestovaný genom dělá s lidským zdravím. Tím spíše to pak platí pro různé hybridy, vzniklé křížením či “drsnou” genetickou manipulací na zakázku agrochemického byznysu, který si je pak může velmi výhodně patentovat.
Jde o další “plíživou” změnu našeho světa. “Overtonovo okno” jak vyšité. Běžný konzument si toho ani nevšimne - chleba je přece chleba. A máme ho dnes navíc takové spousty druhů...
Až když upečete bochník z některé z původních pšeničných odrůd, zjistíte propastný rozdíl. “Bio” obchody i něteří farmáři nabízejí pšenici jednozrnku (einkorn), která je téměř totožná s tou, již pěstovali v dobách biblických Izraelité a ještě před nimi Egypťané i další národy, nebo dvouzrnku, tedy klasickou pšenici našich babiček.
Staronový lék
Pozor, pšeničnému problému se obvykle nelze vyhnout konzumací potravin, označených jako “bezlepkové” - ty bývají často nacpány látkami, které našemu zdraví nepomohou. Nejjednodušší je buď si péci chleba “biblický” - nebo se bez něj prostě obejít. A “kalorické manko” nahradit ovocem, zeleninou, masem a vejci. Pochopitelně nejlépe z ověřených dobrých zdrojů.
Že to nejde? Autorka článku podnikla malý pokus sama na sobě. Po odstranění pšenice z jídelníčku - a to pouze tak na 97% (nemínila pohoršovat svůj okolní “šumavský” svět) - zhubla během půl roku sedm kilo. “Jen tak”, bez další úpravy jídelníčku či životosprávy. K tomu se cítí odhadem tak o deset let mladší a nemá zažívací problémy, na které byla po to zmíněné desetiletí krátká alternativní i klasická medicína, ani noční hlady, ani chuť na sladké, které ji dříve pravidelně pronásledovaly. Maličkosti - ale podstatné.
Stejně podstatné a každodenní, jako problém sám. Zkrátka, až si příště dáte šumavu, vězte, že je to spíše než česká hornatina ve skutečnosti mexické pohoří Sierra Madre. Bohužel si stále myslíme, že se základními “komponentami” našeho světa a civilizace - mezi něž chleba rozhodně patří - můžeme manipulovat, jak se nám zlíbí. Je to tragická pýcha a omyl. Stojí nás v lepším případě "jen" zdraví. Když jsme zmínili modlitbu Páně ("Chléb náš vezdejší dej nám dnes"), zdá se, že o pokusech, podobných těm s pšenicí, hovoří poslední verš: “... a zbav nás od zlého”.
Článek je zpracován na základě výtečné knihy dr. Williama Davise Život bez pšenice.
