Závod
Před nějakou dobou stáli na startovní lajně Olympijských her v Seattlu devět atletů, všichni mentálně nebo fyzicky postižení.
Zazněl výstřel a začal závod. Ne každý běžel, ale každý se ho chtěl zúčastnit a vyhrát. Běželi v tříčlenných skupinkách, náhle jeden chlapec zakopl a upadl, udělal několik přemetů a rozbrečel se.
Ostatních osm závodníků ho uslyšelo. Zpomalili a ohlédli se. Zastavili se a vrátili se… Všichni… Vedle chlapce si sedlo děvče s Downovým syndromem, objalo ho a zeptalo se „Už je ti líp?” Pak všech devět společně prošlo cílovou lajnou. Všichni diváci tenkrát povstali a tleskali. A ten potlesk trval hodně, hodně dlouho... Lidé, kteří to viděli, o tom stále mluví. Proč? Protože hluboko uvnitř dobře víme, že když sami něco vyhrajeme, není to v našem životě to nejdůležitější.
Nejdůležitější věcí v životě je pomáhat k vítězství ostatním. I kdyby to mělo znamenat, že zpomalíme a změníme svůj vlastní závod.
Svíce nic neztrácí tím, když zapálí další svíci.
