Nevysvětlitelné příznaky
F26. 3. 2014 VYPADALA JSEM JAKO PŘÍZRAK ZE ZÁHROBÍ
V Deníku poradce I na straně 172 je příběh z července 2010, pod názvem ,,Mysleli jsme, že nám umře“. Klientce z tohoto příběhu tehdy ještě nebylo příliš do řeči. Nechtělo se jí vyprávět detaily všeho, co zažila, byla vyčerpaná psychicky i fyzicky. Více mi toho tehdy řekla její babička. Ale dnes, kdy je už po několika letech od těch událostí zdravá a pracuje, odhodlala se napsat svůj příběh podrobně, aby pomohla podobně postiženým. Jsme jí za to vděčni. Je to neocenitelný studijní materiál. Její příběh jsem našla na internetu. Otiskuji ho pro kolegy, protože tu klientka zřetelně a jasně popisuje příznaky cerebrální cysticerkózy /Taenia solium, tasemnice dlouhočlenná/. Klientka měla i další zátěže. Měla borrelii, EBV, žloutenku A, klíšťovku, hlísty, zoonózy, mikrofilária, lamblie – průjmy, a patrně i plasmodia, ale tehdy jsem o nich nevěděla. Tasemnice byly však z toho všeho nejhorší, což jsem mohla později porovnat s podobně postiženými klienty. Ve světle tohoto příběhu budeme zcela jinak hodnotit tvrzení, že parazity k životu potřebujeme, aby nám posilovali imunitní systém, že parazit je kamarád. Jedenáct opavských občanů s tasemnicí ve střevech navštívilo lékaře. Asi jim tak skvěle nebylo, jinak by se neobtěžovali vyhledat lékařskou pomoc.
VYPADALA JSEM JAKO PŘÍZRAK ZE ZÁHROBÍ
,,Vše se započalo v roce 2002, v době kdy jsem prožívala svůj 18. rok života. Byla jsem pozvána na víkendové pohoštění ke kamarádce na venkov. Otec kamarádky byl povoláním řezník. Rodina mě pozvala na společný oběd, dnes už si nepamatuji, co to bylo za maso, ale vím, že jsem si tehdy vytáhla Černého Petra. Dvě hodiny poté, co jsem snědla svou porci, nastalo silné zvracení, třes, zimnice, vysoká horečka kolem 40 stupňů a krvavý průjem. K mé smůle rodina kamarádky bydlela na samotě, kde ani lišky dobrou noc nechodí dávat, a proto mne kamarádčin otec odvezl na pohotovost do nedalekého městečka, kde mi jen uklidnili zvracení injekčně podanými analgetiky. Tenkrát jsem si myslela, že umírám, po celou noc se symptomy otravy prolínaly jeden přes druhý. Dva dny trvalo, než jsem se vymanila alespoň z neustálého zvracení a mohla se vlakem vydat zpět domů do Brna. V Brně jsem ihned po příjezdu navštívila dětskou nemocnici. Měla jsem šíji ztuhlou takovým způsobem, že nebylo možné držet hlavu v přirozené poloze. Tehdy začaly kolapsy, které mi vydržely ještě velmi dlouho poté. Tenkrát jsem poprvé pochopila, v jak špatném stavu je naše zdravotnictví. Lékař, který mne na příjmu prohlédl, trval na hospitalizaci. Bohužel o několik minut později mne jiná lékařka poslala domů pro údajný nedostatek lůžek s doporučením na ambulantní léčbu. Mé takzvané uzdravení si vyžádalo několik měsíců tvrdé diety a odpočinku. Tehdy jsem si myslela, že je vše za mnou. Postupně jsem vše pustila z hlavy a vrátila se zpět do normálních kolejí. Uběhl zhruba rok od této příhody, když mi začala vypovídat službu životní energie. Byla jsem čím dál tím více unavená z běžných věcí, které jsem kdysi zvládala bezmyšlenkovitě. Naštěstí jsem byla alespoň schopná dokončit maturitu. Přišel rok 2004. Tou dobou jsem už studovala vyšší odbornou školu. Po prodělané banální respirační infekci jsem začala kolabovat, přišly stavy dušnosti, silné pocity slabosti, arytmie srdce a celkově mi začalo být opravdu hodně zle. Tyto okolnosti mne přinutily řešit vše nanovo se svou praktickou lékařkou, a také ukončit studium. Tehdy mne obvodní lékařka poslala pouze na EEG, kde se nic neprokázalo. Všechny trable se neustále prohlubovaly a nově se přidaly silné bolesti v zádech a páteři, brnění rukou, bolesti nohou, nevolnosti. Pocit tlaku v celém těle. Začala jsem spát až 18 hodin denně. Obvodní lékařka mi několikrát odebrala krev a nechala provést rozbor, ze kterého se nikdy nepotvrdila známka infekce, tudíž mi doporučila psychiatrické vyšetření. Tehdy jsem ještě neměla důvod lékařům nedůvěřovat, proto jsem přistoupila na možnost, že mé problémy jsou pouze v mé hlavě. Po stanovené diagnóze jsem téměř rok užívala různé typy antidepresiv, ale můj fyzický stav se stále zhoršoval a úleva nepřicházela. Přidaly se silné zažívací problémy, pocity nafukování břicha, tuhnutí končetin, bolesti v zádech, průjmy, nevolnosti po jídle, hubnutí, třesy, k tomu stálá zvýšená teplota 37,6, silná mozková mlha a celková fyzická i psychická zchátralost. Protože jsem viděla, že mi léčba psychofarmaky nepřináší úlevu, den ze dne jsem je vysadila. Přesto že mi psychiatrička domlouvala, ať to nedělám, že to je cesta do pekel! Mé praktické lékařce psychiatrička poslala posudek takového ražení, že mne v podstatě před ní označila ze člověka nepřizpůsobivého a psychicky labilního. V tu chvíli mi má lékařka naprosto přestala důvěřovat a doporučila by mi psychofarmaka snad i na vymknutý kotník. Začalo úplně nejhorší období. Nemohla jsem již vůbec fungovat, bylo mi celodenně zle, začala jsem velmi rychle hubnout. Cítila jsem, že jsem vážně nemocná, přestože jsem byla dle krevních testů naprosto zdravá. Kvůli zažívacím potížím jsem se nechala i přes odpor své obvodní lékařky vyšetřit na gastroenterologii - gastroskopie prokázala chronickou gastritidu, kolonoskopie pro změnu ukázala zánět na tenkém střevě. Byl diagnostikován morbus Crohn, takže nastoupila medikace, která ovšem nefungovala. Vše už začalo vypadat beznadějně. Lékař na gastru mi jednoznačně doporučil hospitalizaci. Vypadala jsem jak přízrak ze záhrobí. Začal můj boj o život. Ve FN Bohunicích na interně mi byla léčba vysazena pro opakovaně negativní testy na Crohnovu chorobu. Primář na interně mi oznámil, že by se snad mohlo jednat v mém případě jedině o parazity, ale ti, kteří mi takové peklo mohou způsobit, se - jak známo - v našich podnebných podmínkách vůbec nevyskytují, tudíž mi doporučil nadále problémy řešit přes infekční oddělení. Neměla jsem tehdy ani ponětí, že by paraziti něco takového vůbec dokázali. Množící se problémy mne dohnaly až do stavu, kdy mezi životem a smrtí stály pouze tři Nutridrinky denně. To byla jediná potrava, kterou dokázalo mé tělo udržet, a zároveň nezpůsobit peklo. Během tohoto vytříbeného jídelníčku mne nadále sužovaly prekolapsové stavy, třesy, parestezie, zimnice, rozostřené vidění, neustálá zvýšená teplota, pocity otravy těla, trnutí a tuhnutí končetin, úporná bolestivost kostí, nohou - pocit, že mi rostou kosti, průjmy 4 – 5 x denně, slabosti takové, že nebylo téměř možné vstát z postele. Bylo mi tak příšerně zle, že už jsem jen celé dny ležela. Přemýšlela jsem, jak tento stav vydržet a nezabít se. Následovala hospitalizace na infekčním odd. v Brně – Bohunicích. Byla mi provedena lumbální punkce, nutno říci, že docela drastickým způsobem. Z moku byl test zaměřen na borreliózu, výsledek byl „sporný“, tudíž závěr negativní. Z krve dále byla metodou WB zjištěna chlamydie. Protilátky ukazovaly pouze na fakt, že nákaza byla už v minulosti překonána. Nastalo období, kdy jsem žila v izolaci, nemohla jsem již ani komunikovat s okolím - celé dny, týdny a měsíce jsem trávila na lůžku, a to vše bez diagnózy a bez jakékoliv léčby. V naprosté beznaději, když už jsem neměla co ztratit, jsem se rozhodla léčit sama. Na základě informací z internetu jsem si nasadila kombinaci širokospektrálních antibiotik, po kterých se mi částečně ulevilo. To byl pro mne dostatečný důkaz, že jdu správným směrem, že mi ,,to něco“ řeší. Některé symptomy se zmírnily, mozková mlha se zlepšila. Nebylo mi na antibiotikách ani tak zle od žaludku, a přestaly úporné průjmy. Vždy, když jsem kúru antibiotik přerušila, přišlo jen krátkodobé zlepšení, zmírnění potíží. Hlavní problémy se nevyřešily. Antibiotika jsem brala asi půl roku na vlastní riziko, nebýt jich a naděje, že je nějaká léčba, která by mě toho pekla zbavila, asi bych to tenkrát nezvládla a skončila sebevraždou. Ještě že se našel lékař, který mi jako jediný věřil a psal mi na moji žádost antibiotika, i když neměl v ruce žádné pozitivní krevní výsledky na infekce! Zachránil mi tím vlastně život. Jedním z dominujících problémů byla také dušnost, která se antibiotiky nijak nelepšila. Chtěla jsem mít jistotu, že s plícemi je vše v pořádku. Nemít známého lékaře, tak jsem se ani na rentgen plic nedostala, vzhledem k výjimečnému posudku paní psychiatričky. Na rentgenu byla zjištěna výrazná plicní kresba a stín na plíci, a doporučena silná antibiotika. Po dobrání antibiotik následoval kontrolní rentgen s tím, že vše již bylo v pořádku. Otázkou zůstává, jak je možné, že byla kresba přítomna po půl roce antibiotik a náhle zmizela po podstatně kratší kúře opět širokospektrými antibiotiky? Díky této akci jsem byla opět oblíbenou pacientkou FN v Brně Bohunicích. Byla jsem opět vyzpovídána, ale tentokrát už mi ošetřující lékař sdělil, že problémy, které popisuji, mají onkologičtí pacienti před smrtí, takže to není možné. Vzhledem k tomu, že mi kromě zmíněného známého lékaře nevěřil absolutně nikdo, byla jsem nucena v jedinečných chvílích, kdy to zdravotní stav dovolil, pátrat po internetu po možných příčinách. Při jednom ze svých pátrání jsem se seznámila s Michalem, členem komunity lidí dlouhodobě užívajících antibiotika. Jeho příběh je podobný, s tím rozdílem, že on bral antibiotika nepřetržitě 18 měsíců. Stejně jako já neměl mimo chlamydií jiný nález, tudíž byl v očích lékařů zdravý. Stav se mu po léčbě výrazně zlepšil. Nicméně po rok a půlletém užívání antibiotik mu byla na vlastní žádost ve Státním zdravotním ústavu metodou PCR zjištěna živá borrelie v krvi. Společně jsme začali jezdit za soukromým imunologem do Prahy, ten mi diagnostikoval pozitivní chlamydie, borrelie, EBV. Terapii nedoporučil, přiznala jsem se mu, že jsem brala dlouhodobě antibiotika. Jako jediný mi udělal rozsáhlé krevní rozbory a pravidelně kontroloval krev i můj stav. Nasadil mi jen virostatika, ale po nich úleva také nepřicházela. S tím jsem se samozřejmě nesmířila. Nemohla jsem pracovat, studovat, byla jsem odkázána na pomoc své maminky a babičky. Neměla jsem žádné peníze, nedokázala jsem ani chodit na úřad práce, tudíž jsem si musela platit i pojištění. Přišla jsem o přátele. Nedokázala jsem ani dojít z domu přes ulici do obchodu. Žila jsem v naprosté izolaci. V té době jsem už měla mnoho načteno ohledně potenciálních původců! Bakterie jsem vyzkoušela pohubit, efekt se dostavil, ale ne na dlouho a ne zcela. Virostatika nepřinesla nic, zbývali tedy paraziti. Začala jsem na internetu hledat další účinné látky, protože intuice mi silně napovídala, že na můj problém existuje někde lék, ale že jen není v ČR dostupný, že moje nemoc je určitě známá aspoň někde v zahraničí. Tehdy jsem si poprvé našla články o parazitech včetně příznaků na internetu. Požádala jsem svého rodinného doktora, který mi pomáhal, aby mi předepsal lék proti parazitům Zentel, což byl jediný dostupný lék svého druhu distribuovaný v ČR, s velkým rozsahem záběru. K mé velké smůle se mi podařilo sehnat jen 2 balení, protože zrovna v té době se lék stahoval z prodeje po celé republice, z důvodu mně neznámého. Ke svému překvapení jsem i po dvou dávkách pozorovala změny, přišly obvyklé návaly po jídlech, průjmy, nevolnosti, ale přibyla mi energie. Byla jsem zrovna s přítelem na horách původně odhodlána celý pobyt proležet v posteli koukajíc z okna. Chyba lávky, byla jsem schopná dokonce půl dne lyžovat, což bylo ještě o pár měsíců předtím naprosto nemyslitelné. Po dalším pátrání na internetu jsem si objednala podobné léky z Thajska a terapii opakovala, ale nevěděla jsem, co pomocí léků řeším, ani správné dávkování. Prostě jsem si léky naordinovala na vlastní pěst, tak jak jsem si myslela, že by to mohlo fungovat. Zní to bláznivě? Možná ano, ale léta zkušeností s lékaři mne naučila věřit především své intuici. V této fázi jsem se objednala k paní ing. Bláhové na měření, četla jsem její články na internetu, byla jsem si jistá, že jako jediná zjistí, co se mnou je a dokáže poradit i s terapií. Podle vyhodnocení měření přístrojem Salvia mi navrhla léčbu. Diagnostikovala mi různé druhy parazitů, doporučila pokračovat v antihelmintikách, opakovat léky na oblé červy, přidat léky na prvoky a tasemnice, dávky navýšit. Při braní mi bylo skutečně fakt zle. Měla jsem hodně silné reakce, ale mé problémy byly stále menší a snesitelnější, doslova den ze dne mi přestaly prekolapsové stavy a stavy otravy včetně nevolností po jídle. Po několika kúrách se cítím z hlavních problémů vyléčena, dokonce jsem si našla i zaměstnání. Mohu fungovat běžně jako ostatní lidé, za což jsem nesmírně vděčná všem, kteří mě podporovali a pomáhali a také díky síle své vnitřní intuice, která vedla mé kroky stále kupředu. Po 7 letech utrpení jsem se dočkala správné diagnostiky, a to alternativní medicínou. Díky tomu jsou moje problémy, zdá se, vyřešeny. Děkuji všem, kteří mi pomáhali a dávali naději dál bojovat s nemocí a žít. Bylo to strašně těžké a nedají se ani slovy vyjádřit stavy naprostého zoufalství, které jsem denně zažívala. Změnilo mi to život ve všech směrech. Apeluji tímto článkem na všechny, kteří se v mém příběhu alespoň částečně našli, ať svůj boj nevzdávají, a hlavně ať pohlížejí i na parazity jako na potencionální možnou příčinu svých dlouhodobých chronických zdravotních problémů. Lékaři v ČR tuto problematiku absolutně neznají, nezajímají se o ni, a proto ji nedokážou řešit, natož diagnostikovat. Výsledkem mé snahy hledat pomoc u lékařů bylo jen přehazování z oddělení na oddělení s různými diagnózami, které ovšem nevysvětlovaly příčinu, bagatelizování problémů a mnohdy i výsměch, dále nedůvěra lékařů ve mne a pokaždé doporučení na psychiatrii, když se v běžných krevních rozborech neukázaly známky infekce. Doufám, že do budoucna se situace v tomto směru zlepší, protože chci věřit, že lékaři změní pohled na tuto problematiku, a budou pomýšlet na parazity jako na možnou příčinu těžkých zdravotních problémů u pacientů s nejasnou diagnózou. B. N. , Brno“.
