Popis nemoci Syfilis
Tuto nemoc, respektive její projevy, neopakovatelně ztvárnil Petr Čepek ve filmu Petrolejové lampy.
Jedná se o infekční pohlavně přenosné onemocnění, způsobené bakterií Treponema pallidum. Člověk je jediným hostitelem této bakterie.
Přenos se děje nejčastěji pohlavním stykem, vzácný je přenos kontaminovanými předměty. Nejčastěji se vyskytuje u osob mezi 15 a 30 lety.
Postihuje různé orgány, kůži, kardiovaskulární, opěrný a pohybový a centrální nervový systém.
Pro nemoc v neléčené formě jsou typická tři stadia, v posledním z nich vznikají vážná poškození organismu, která jsou nevratná a mohou vést k smrti.
Nemoc je přenosná z matky na plod. V případě, že k tomu dojde, dochází u novorozence k mnohaorgánovému poškození, které leckdy končí smrtí, případně zanechává vážné trvalé následky.
Onemocnění bylo závažné hlavně v éře před zavedením antibiotik, kdy bylo syfilidou postiženo asi 10% populace. V dnešní době může být toto problémové spíše už jen v rozvojových zemích s nedostatkem léčebné péče. Ve vyspělých zemích se s úspěchem léčí antibiotiky (penicilinem), takže jedinou svízelí je, aby onemocnění nebylo přehlédnuto a včas se začalo léčit.
Syfilis podléhá povinnému hlášení, to znamená, že pokud lékař u pacienta onemocnění objeví, je povinen tuto informaci sdělit místní hygienické stanici se kterou se potom účastní na vyhledání všech pacientových sexuálních kontaktů, které musejí být na tuto nemoc vyšetřeny.
Příčiny vzniku syfilidy
Nemoc vzniká po proniknutí bakterií do organismu, ke kterému dochází po narušení povrchu kůže nebo sliznic. K tomu dochází nejčastěji v ústech nebo na genitálu.
Na místě, kudy pronikne do těla, se začne množit a dává tak vzniknout příznaku, typickému pro první stádium syfilidy. V tomto místě dochází ke vzniku tvrdého vředu (ulcus durum), který je nebolestivý. Dále se infekce šíří krví a mízními cévami a postihuje mízní uzliny a další orgány. Podle postižení jednotlivých orgánů pak dochází k dalším projevům nemoci.
Nejčastěji k nákaze dojde při pohlavním styku s infikovanou osobou (k nákaze dojde asi u 1/3 osob). Dále je možný přenos z matky na plod při proniknutí bakterií palcentou (transplacentární přenos). Dříve hrozilo též riziko přenosu při krevní transfuzi, což je dnes ale takřka nemožné, díky podrobným rozborům krve dárce. Přenos kontaminovanými předměty je také spíše teoretický, jelikož Treponema pallidum je vysoce citlivá na jakékoli vnější vlivy a mimo hostitele velice rychle hyne.
Rizikové faktory syfilidy
Mezi rizikové faktory patří především nechráněný pohlavní styk, zvláště s náhodným partnerem, dále časté střídání sexuálních partnerů a s tím související prostituce.
Dále sem patří drogová závislost, kdy by teoreticky mohlo dojít k nákaze infikovanou jehlou a hlavně k drogové závislosti patří ve většině případů nezodpovědné chování, které usnadňuje vznik výše zmíněných rizikových faktorů.
Prevence syfilidy
Prevencí je v první řadě to, vyhnout se rizikovým faktorům. Dále, jako prevence pro vznik vrozeného syfilis, je v dnešní době povinné vyšetření matky na začátku těhotenství, které se provádí z odebrané krve, což má na starosti většinou gynekolog.
Co je potřeba zdůraznit je, že pokud u sebe najdete příznaky onemocnění, měli byste hned při prvních projevech neprodleně vyhledat lékaře. Může to být pro mnohé určitě nepříjemné, jedná se o intimní záležitost (a leckdy navíc získanou při náhodném styku), ale je potřeba si uvědomit, že při neléčení dochází k postupu nemoci, která může mít v konečné fázi smrtelné následky. Dále je pak samozřejmě člověk zdrojem infekce pro své okolí (sexuálního partnera/partnery).
A v neposlední řadě, léčba syfilidy v počátečním stádiu je velice jednoduchá, na rozdíl od stádií dalších, kdy může dojít k nevratným změnám, které už lékaři nejsou schopni napravit.
Příznaky a projevy syfilidy
Onemocnění se projevuje třemi stádii, přičemž každé z nich má určitá specifika. Nejdůležitější jsou varovné příznaky v první fázi, které by nás měly přimět navštívit lékaře.
V první fázi se, za přibližně 3 týdny (rozmezí je od 9 do 90 dnů) po sexuálním styku objevuje v místě vstupu infekce tvrdý nebolestivý vřed (ulcus durum), velikosti většinou do 2 cm, ze kterého při zmáčknutí teče čirá tekutina. Jeho vzniku předchází výskyt červené nebo červenorůžové ohraničené vyrážky, vystupující nad povrch, u které dochází ke zvředovatění. Bývá nejčastěji na genitálu, nebo v oblasti úst, případně v okolí konečníku.
Existuje však i řada alternativních projevů, které nemusejí být tak jednoznačné a proto je dobré o nich vědět. Na sliznicích místo klasického vředu může vznikat nevystouplá oděrka, která může uniknout pozornosti. U žen může místo vzniku vředu (ale i současně s ním) dojít k otoku labia majora (velkých stydkých pysků), u mužů obdobně předkožky. Vředy se také mohou vyskytovat mnohočetně.
Taktéž se může jednat o vřed bolestivý. Pokud dojde k průniku bakterie skrz sliznici močové trubice, bývá vřed schován a projeví se pak jako výtok.
Během dalších dvou týdnů po vzniku vředu následuje zvětšení lymfatických uzlin, v případě vředu na genitálu to jsou uzliny v třísle. Většinou bývají zvětšeny jen na jedné straně.
V druhé fázi, která začíná nejčastěji 9. týden po nákaze (3. – 12. týden) se na těle objevuje vyrážka. Ta leckdy dotyčným není zaznamenána, ale bývá často provázena celkovými „chřipkovitými“ příznaky, tedy celkovou únavností, bolestmi hlavy, svalů a kloubů, zvýšená teplota, případně nebolestivé zvětšení uzlin).
Dále může ještě přetrvávat vřed, případně jizva po jeho vyhojení a pravidelně bývají ještě stále zvětšeny uzliny v místech, kde k jejich zvětšení došlo po objevení vředu.
Vyrážka může mít velice různý charakter, většinou bývá ohraničená a nesvědí (syphilis maculosa, též roseola syphilitica). Může se vyskytovat na nejrůznějších místech těla, často bývá na stranách trupu a břiše, na končetinách pak nejvíce v místech ohybu.
Opět se vyskytují ale velice pestré varianty kožních projevů, odlišné svými příznaky. Místo vyrážky se mohou objevovat červenohnědé lesklé pupínky, které bývají na obličeji, dlaních a ploskách a časem u nich dochází k odlupování kůže (syphilis papulosa a papulosquamosa). Nepříjemnější variantou je Syphilis condylomatosa, při které se na kůži tvoří mokvavé pupínky, především v místech, kde hrozí riziko opruzení.
Po odeznění vyrážky často dochází k tomu, že po ní zůstávají na místech jejího původního výskytu červeně nebo tmavě zbarvené fleky. Pokud dojde ke rozvoji vyrážky ve vlasové pokrývce může následně dojít k vypadávání vlasů.
Dále se vyskytují příznaky na sliznicích, které jsou patrné u 1/3 nemocných. Může jít o zarudnutí v dutině ústní, zánět nosohltanu, který bývá doprovázen chrapotem, nebo se může objevit tzv. syfilitická angina, kdy jsou postiženy patrové uzliny, kterou doprovází jejich zarudnutí, později s tvorbou povlaku a obtížné, bolestivé polykání.
K těmto specifičtějším příznakům se přidávají ještě nespecifické, jako je teplota, únava, nechutenství, bolesti kloubů a svalů.
Po přibližně 2 letech nemoc přechází do skryté fáze (latentní syfilis), kdy většinou dochází k odeznění příznaků a člověk přestává být infekční. U jedné třetiny nemocných dochází poté ke vzniku terciální fáze syfilis.
Ta se rozvíjí po 3 až 7 letech od fáze sekundární. Při ní dochází k tvorbě tzv. gummat, které jsou podmíněny imunologickou reakcí na bakterie, které tělo není schopno zničit. Dochází potom k tomu, že je imunitní buňky obalí a uzavřou mezi sebe v místě, kde s nimi přijdou do kontaktu. Gummata se pak mohou vyskytovat na kůži a na sliznicích, ale i v orgánech.
Jsou to tuhé uzly, které mohou podle umístění poškozovat funkce orgánů. Bývá postižen jazyk, měkké i tvrdé patro, nos, kdy dochází k jejich destrukci. Dále bývají postiženy klouby a kosti, játra a jiné orgány. Hrozí riziko postižení cév, především aorty a koronárních cév, na nichž dochází k nekróze stěny s rizikem vzniku výdutí (aneurysmat). Vzniká též poškození srdečních chlopní.
Velice specifickým postižením u syfilis je poškození centrálního nervového systému (tzv. neurosyfilis), které nastupuje za 5-35 let po infekci. Může se projevovat jako postižení měkkých plen mozkových, kdy pak vznikají meningeální příznaky, dále se může projevit vznikem mrtvice.
A aby toho nebylo málo, za 15 – 20 let po rozvoji sekundární fáze hrozí riziko rozvoje parenchymatózní syfilis, ke které dochází v souvislosti se sníženou obranyschopností organismu. Může mít dva různé projevy. Jednak je to tzv. paralysis progressiva, pro kterou jsou typické psychiatrické příznaky (změny chování, osobnosti, též prohlubující se demence) a dále příznaky neurologické a která vede do 3 let k celkovému ochrnutí a smrti.
Druhým projevem parenchymatózní syfilis je tzv. tabes dorsalis, při kterém je postiženy mícha. Potom odchází ke vzniku vystřelujících bolestí v oblasti zad, poruchám čití, chůze a rovnováhy, a nakonec dochází k těžké invalidizaci.
Jak je vidět z výše popsaného, je toto onemocnění svými příznaky velice rozmanité a celý proces trvá velmi dlouho, každopádně neléčen končí velmi tragicky, v lepším případě trvalou invaliditou a v horším smrtí.
Zvláštním případem je vrozená forma syfilis, kdy dochází k nakažení plodu od matky a která se většinou projevuje vrozenými vadami plodu, léčitelných jen v některých případech.
Léčba syfilidy
Od dob zavedení penicilinu (antibiotikum) se stal zlatým standardem v léčbě syfilidy. Dodnes na něj díkybohu nevznikla bakteriální rezistence a proto stále slouží k úspěšné léčbě. Podává se ve všech třech stádiích.
Nejčastěji se podává injekcí do svalu a terapie v případě 1. a 2. fáze trvá přibližně 14 dní. V případě skryté syfilidy trvá léčba penicilinem 3 týdny.
Neurosyfilis bývá obvykle léčen 10 dnů až měsíc.
Všichni lidé, kteří prodělali infekci Traponemou pallidum jsou po zaléčení průběžně sledováni lékařem. Ten ve stanovených termínech provádí odběry krve, ve kterých se zjišťuje případná přítomnost bakterie a protilátek proti ní.
V prvním půlroce se kontroly provádějí jednou za 1-2 měsíce, v druhém půlroce dvakrát. Druhý rok je nutné na kontrolní vyšetření dojít ještě dvakrát.
V případě, že je po těchto všech vyšetřeních nález negativní a dále jsou negativní nálezy při klinickém vyšetření, kdy se dělá rentgen srdce a plic, echokardiografie aorty, vyšetření neurologické, psychiatrické a oční a vyšetření mozkomíšního moku, člověk může být vyřazen z evidence pacientů s touto nemocí. V opačném případě je člověk pravidelně sledován a vyšetřován každých 5 let následujících 20 let.
Pacienti, u kterých došlo ke vzniku terciálního stádia a pacienti s vrozenou syfilidou se z evidence nevyřazují nikdy.
Komplikace syfilidy
Komplikací je především rozvoj sekundární, případně terciální fáze onemocnění, která může mít tragické následky a vést až ke smrti, jak již bylo zmíněno výše.
Dále se sem dá zařadit nakažení dítěte matkou, která sama syfilidou trpí. To může mít pro plod velmi vážné následky, které mohou končit jednak potratem mrtvě narozeného plodu a jednak, v případě narození zanechat na dítěti velmi vážné trvalé následky.
Zdroj: www.vitalion.cz
Trápí Vás chronická únavá a chcete se jí skutečně zbavit?
Popis chronického únavového syndromu
Chronický únavový syndrom je pojem, který u řady odborníku nenašel své místo a často bývá jeho existence zpochybňována. Nicméně daný stav u pacientů existuje a nelze jej dnes popřít. Jistě není pro nemocné lehké se v dnešní době zorientovat, oč se přesně jedná. V mediích je totiž k dispozici celá řada článků a názorů na toto onemocnění, a tak laikovi nezbývá nic jiného než se s některou variantou popisu a příčiny jeho onemocnění ztotožnit. Nechť tento text poslouží jako upřesnění a vyvrácení některých mylných názorů na toto onemocnění, které ještě dnes i mezi některými odborníky panují či panovaly.
Každého z nás potkává únava. Může to být normální (fyziologická) reakce organismu na zátěž, ať už fyzickou či psychickou, nicméně to může být i nespecifický příznak určitého tělesného (infekce, cukrovka, krevní choroby, nádory) či duševního onemocnění, užívání léků, některých drog apod.
U různých lidí se však únava projevuje různým způsobem a v jiné míře. Někdo si více stěžuje na slabost, nesoustředěnost, ospalost, malátnost, nevůli, jiný může být psychicky vyčerpaný a nechce se mu nic řešit, bez ohledu na to, že by byl nějak tělesně unaven.
V populaci se zvyšuje výskyt únavových stavů, což souvisí s civilizačními faktory - stresem, se stále se zvyšujícími nároky v povolání, domácnostech, v péči o rodinu, o finanční zabezpečení apod.
Obecně panuje názor, že dnešní životní styl je uspěchaný, nevyvážený a obzvláště náročný pro ženy, jakožto nositelky dvojrole – ženy mající své povolání a k tomu povinnosti v domácnosti a v péči o rodinu.
Únavou trpí velká část populace, ale jen asi 2-3% splňují podmínky chronického únavového syndromu. Jedná se o chronickou poruchu spojenou se silnou únavou trvající alespoň 6 měsíců, která neodezní ani po uložení na lůžko. Únava omezuje denní činnosti až pod 50 % stavu dosahovaného před nástupem onemocnění a jsou vyloučeny ostatních příčiny, které by mohly být zdrojem chronické únavy (onkologická onemocnění - nádory, autoimunitní choroby, infekční choroby, psychiatrická onemocnění, endokrinní choroby a další).
Doprovodnými příznaky chronického únavového syndromu mohou být zvýšená teplota, která se zvyšuje po tělesné a duševní zátěži, dlouhodobé bolesti v krku, zvětšení a citlivost mízních uzlin - zejména krčních, bolesti svalů, kloubů a hlavy, poruchy spánku, světloplachost, zapomnětlivost, napětí, úzkost, neklid a další neuropsychické změny a náhlý začátek problémů. Pokud není stav vhodně léčen, může nemocného i invalidizovat.
Dříve hodně diskutované téma souvislosti tohoto syndromu s viry Ebstein-Barrové (EBV) a výskyt protilátek proti EBV u pacientů značící prodělané či akutní onemocnění vyvolané právě touto infekcí, byla zpochybněna již v několika studiích. Navíc se udává, že utvořené protilátky proti virům EBV, tj. známka prodělaného onemocnění (promořenost) má v populaci více než tři čtvrtiny jedinců, ne-li 90%. Dnes se víceméně jako vyvolávající příčina dají považovat opakované stavy nemocnosti (různé virózy), životní krize nebo zátěžový způsob života.
Pro pacienty je často těžké přijmout fakt, že se u nich neprokáže žádné tělesné onemocnění a jsou lékařem v horším případě buď ignorováni nebo v lepším případě doporučeni na psychiatrii. Skutečně je tomu tak - chronický únavový syndrom je dnes pojímán jako onemocnění klíčící na podkladě psychické poruchy a bývá ztotožňován s psychiatrickou diagnózou neurastenie (diagnóza F 48.0).
Neurastenii řadíme mezi neurotické poruchy, kdy si pacient stěžuje převážně na únavu a vyčerpání, které nejčastěji přičítá nějaké tělesné nemoci. Obvykle se dělí do dvou typů, které se víceméně překrývají. První typ souvisí se zvýšenou únavou po duševním vypětí (např. při problémech v zaměstnání, v rodině…), druhý typ pak s pocity zvýšené únavy a fyzické slabosti po minimální tělesné námaze. U obou typů se mohou vyskytovat příznaky jako jsou bolesti hlavy, neschopnost se radovat (anhedonie), podrážděnost, úzkost, depresivní stavy, nespavost či naopak zvýšená spavost (hypersomnie), obavy o své zdraví a mnohé další. Druhý typ pak asi nejvíce koreluje s termínem chronický únavový syndrom, neboli CFS (chronic fatigue syndrom).
Rizikové faktory únavového syndromu
Rizikovým faktorem pro vznik onemocnění je psychické i fyzické přepětí, stres, neschopnost relaxovat. Jsou i podklady toho, že v některých rodinách se tento syndrom vyskytuje častěji, což znamená, že existuje i určitá genetická vloha vyšší vnímavosti na podněty, které mohou onemocnění vyvolat (zejména pak u jedinců, kteří hůře zvládají stresové situace apod.).
Prevence únavového syndromu
Vhodnou prevencí se rozumí naučit se zvládat vlastní život tak, abychom nebyli přepjatí, pěstovat si zdravou sebedůvěru, pravidelně si dopřávat odpočinek, najít si koníčka, kterým se můžeme odreagovat a odpočinout si.
Jelikož často bývají spouštěčem problémy ve vztazích, ať už rodinných či v zaměstnání nebo jinde, je přínosné se naučit vhodně jednat s lidmi a tzv. „pěstovat dobré vztahy“, i když některé životní události samozřejmě ovlivnit nedokážeme.
Příznaky únavového syndromu
Chronický únavový syndrom obvykle začíná náhle, zdánlivě bez zjevné příčiny. Nemocní si stěžují zejména na neadekvátní únavu, která nekoreluje s prováděnými úkony a denní činností. Spánek a odpočinek ovládá celý den nemocného a přitom nepřináší úlevu. Častá je i progrese onemocnění do té míry, že dotyčný již není schopen vstát z lůžka a normálně fungovat, až si nakonec musí zařídit pracovní neschopnost.
Pracovní neschopnost může mít několik týdnů, měsíců i let a v závažných případech se do pracovního procesu již někteří jedinci nevrátí nikdy. Syndromem trpí častěji ženy ve středním věku, což je vysvětlováno jako vyšší pracovní vytížení žen v práci, a poté i v domácnosti a v péči o rodinu.
Vedle únavy se pak mohou objevit i bolesti v hrdle, zduřelé krční uzliny (což bylo dříve připisováno právě infekci virem EBV), bolesti hlavy a svalů (proto dříve označení myalgická encefalomyelitida), bolesti kloubů, poruchy spánku (nespavost či zvýšená spavost-hypersomnie), závratě, podrážděnost a mnohé další.
Léčba chronického únavového syndromu
Přibližně polovina nemocných se uzdraví spontánně sama a bez léčby. Druhá polovina takové štěstí nemá, nicméně onemocnění je léčitelné a relativně zvládnutelné, pokud je podchyceno včas a nemocný se dostane do rukou odborníka a je ochotný spolupracovat a přijmout fakt, že může být i psychicky nemocný (což v dnešní uspěchané a tvrdé době není samozřejmě nic výjimečného).
Z léčebného hlediska je nejdůležitější vyhnout se dohadování o příčinách poruchy a přijmout psychické onemocnění jako fakt. Připomeňme, že únava fyzická i psychická jsou stejně důležité a obojí je řešitelné.
Jelikož nemocný, který se cítí unavený, častěji či stále odpočívá, aby se vyhnul ještě vyšší únavě, ubývá mu i svalová hmota. To je také příčinou stále se snižující výkonnosti. V nemocném to zvyšuje pocit, že je stále více a více unavený. Jedná se o začarovaný kruh. Je proto důležité, aby nemocný určitou předepsanou činnost vyvíjel a plánovitě svou aktivitu zvyšoval.
S nemocným je obvykle probrán dosavadní život a určité životní události jsou zhodnoceny a případně prodiskutovány jako vyvolávající faktory (významné životní události, konflikty apod.). Vhodnou léčbou je i skupinová a individuální psychoterapie, meditace, hypnóza, arteterapie a muzikoterapie, které u nemocného vedou k uvolnění, zrelaxování a zvýšení sebevědomí.
Z léků se používají farmaka podávaná při depresích, tedy antidepresiva. Odstraňují přídatné depresivní stavy a úzkosti, obavy z onemocnění a v léčbě syndromu mají celkově velmi dobrý účinek.
Jak si mohu pomoci sám
Pokud trpíte dlouho trvající únavou, jejíž příčinu si nejste schopni odhalit, měli byste určitě navštívit praktického lékaře, který minimálně provede prohlídku a krevní testy, aby vyloučil infekční, či jiné onemocnění.
Únava může být vyvolána i dlouhodobým nedostatkem spánku, proto dbejte na vhodný harmonogram spánku a pracovních činností. Nepřetěžujte se v práci, činnost v rodině spravedlivě rozdělujte i mezi ostatní její členy - pokud to jde. Najděte si koníčka (např. jógu), který vám pomůže zvládat stres a přetažení, pravidelně relaxujte.
Komplikace únavového syndromu
Nejzávažnější komplikací, při nevhodné či žádné léčbě, je invalidizace pacienta, který již není schopen docházet do zaměstnání, vést normální rodinný život a vůbec vést život takový, jaký vedl před výskytem poruchy.
U pacientů trpících tímto syndromem často nacházíme zvýšený výskyt depresí a úzkostných stavů, pramenících z beznaděje, kterou prožívají při dlouhotrvající únavě, jejíž příčinu si neuvědomují, nedokáží si jí vysvětlit, zbavit se jí, ani nijak potlačit. Nejhorší pro pacienta pak je odmítaní léčby a přítomnosti poruchy ze strany lékaře, což může vyústit až k těžkým depresivním stavům.
Zdroj: www.vitalion.cz
